Let Andréova balónu Orel (1897)

Některé z předmětů Anréeovy výpravy
nalezené na Bílém ostrově v r. 1930

Jednu ze stěn radnice ve Stockholmu zdobí reliéf tří mužů se zhrouceným balonem v pozadí. Připomíná dávnou tragickou událost, která ve své době dokázala vzrušit celý svět.

Byl to první pokus dostat se k severnímu pólu vzdušnou cestou. Jako první, kdo s tímto projektem přišel a zároveň se o tento čin i pokusil, byl švédský inženýr Salomon August Andrée. Představoval si, že by mohl ze Špicberků dosáhnout severní točny v balonu, vybaveném třemi plachtami a brzdnými lany. Právě tato přídavná zařízení měla umožnit částečnou řiditelnost balonu, protože pravděpodobnost, že by po celou dobu, nutnou k letu k pólu, vanul stále vítr přesně od jihu, byla prakticky nulová. Svůj systém Andrée vyzkoušel i v praxi s poměrně dobrým výsledkem při krátkém pokusném letu v balonu SVEA.

V červenci 1897 vzlétá z Dánského ostrova k severnímu pólu balon Orel. Je naplněn vodíkem a v jeho gondole pro tříčlennou posádku jsou lehátka a zásoby potravin téměř na půl roku. Na střeše gondoly a ve zvláštních kapsách na nosném kruhu jsou rovněž měřicí přístroje, lehké čluny, troje saně, stan a samotná zátěž. Posádku balonu pod vedením ing. Andrého tvoří mladičký pětadvacetiletý fyzik a fotograf Nils Strindberg a fyzicky zdatný inženýr Knut Fraenkel.

Orel pozvolna stoupá do výše 100 metrů. Potom ale náhle dojde k překvapivě prudkému poklesu balonu téměř na úroveň mořské hladiny. Při této operaci balon ztratí i část svých vlečných lan, tak důležitých pro jeho ovládání na cestě k vysněnému cíli. Tento dramatický okamžik je i chvílí osudové volby posádky – pokračovat za této situace v letu, nebo se vrátit? V srdcích vzduchoplavců je ale rozhodnuto, rychle vyhazují zátěžové pytle s pískem a Orel znovu stoupá. Přihlížejícím divákům postupně mizí za severovýchodním obzorem. Od té chvíle jej již nikdo nikdy nespatří…

Ticho trvá plných 33 let, a to až do léta roku 1930. Tehdy se norská velrybářská loď Bratvaag, směřující k zemi Františka Josefa, dostává náhodou a díky mimořádně příznivému stavu ledu k břehům jindy většinou zcela nepřístupného Bílého ostrova. Tam dva námořníci objevují zbytky tábořiště, jež bylo kdysi dějištěm smrtelné agónie Andrého expedice. Kolem člunu byly rozházeny nejrůznější předměty výpravy – barometr, skříňka na náboje, kalhoty i svinutá vlajka. Opodál ležely prázdné saně a petrolejový vařič. Na holé skále našli první torzo mrtvého. Kosti trupu pronikaly oděvem a chyběla hlava. Bylo zřejmé, že toto zohavení bylo dílem hladovějících medvědů. Na zádech kabátu byl vyšitý monogram A – Andrée. Mrtvola Strindbergova byla zavalena kamením, ale samotná lebka ležela vedle hrobu. Fraenkelovy pozůstatky byly objeveny až další výpravou, a to na místě poměrně vzdáleném od tábora. Tělesné ostatky všech nešťastných hrdinů byly převezeny do vlasti a se všemi poctami pohřbeny. V táboře se našel i Andréův deník a palubní deník, do něhož si Strindberg psal své poznámky. Byly objeveny i zcela nepoškozené fotografické desky. Tyto materiály umožnily zrekonstruovat téměř celý příběh expedice.

Poměrně brzy po startu ze Špicberků se počasí zhoršilo. Balon letí v mracích a vlhké, chladné prostředí zvyšuje jeho váhu. Orel ztrácí výšku, a posádka je nucena neustále vyhazovat přítěž. Na obalu se tvoří silná vrstva námrazy, gondola klesá nezadržitelně stále níž a začíná narážet i na led. Počet těchto nárazů se zvyšuje. Protože během dosavadního letu již odhodili většinu zátěže, je další let Orla nebezpečný a prakticky nemožný. Po 2,5 dnech letu k pólu za stupňujících se potíží je proto rozhodnuto. Andrée otevírá ventily, vyhazuje kotvu a posádka seskočí z koše. Let Orla skončil asi 700 km od pólu.

Vzduchoplavcům nezbývá než se pokusit o záchranu svých životů návratem na pevninu. Pro tuto eventualitu ale nejsou dostatečně vybaveni. Jak teď chybí některé zásoby vyhozené během letu! Vydávají se na těžký pochod arktickou pustinou. Každý z nich táhne po ledových krách saně s nákladem asi 160 kg. Na jedny z těchto saní naloží i člun. Terén je nesmírně obtížný a nebezpečný. Neopatrné překročení vodních kanálů hrozí smrtí. Občas se jim sice podaří zastřelit medvěda, ale jinak jednostranná a nevařená strava vede k onemocněním, jež jejich vyčerpané organismy ještě dále oslabují. Mnohdy po útrapách celodenního pochodu a změření polohy zjistí, že jsou ještě severněji, než byli ráno. To způsobuje drift polárních ker, který nešťastnou trojici neustále unáší někam jinam. Přesto se trosečníci snaží neklesat na duchu a po téměř tříměsíčním vyčerpávajícím pochodu dorazí k malému skalnatému ostrůvku.

Zde všichni postupně zahynou za podivných a nikdy nevyjasněných okolností. První pravděpodobně zemřel mladičký Strindberg. Ale co bylo bezprostřední příčinou jeho smrti – trichinóza z medvědího masa? A co se stalo potom? Jak a kdy zahynul Andrée? Zůstal snad poslední naživu fyzicky nejzdatnější Fraenkel? Zvolil snad Fraenkel po smrti svých druhů dobrovolnou smrt ještě před nástupem dlouhé polární noci, zcela sám, opuštěný a bez sebemenší naděje?

Zůstávají i otazníky etické. Nejstarší, nejzkušenější a dosud svobodný Andrée si zřejmě musel již v době příprav uvědomovat nedomyšlenost, obrovské riziko a faktickou beznadějnost svého záměru. Přesto, sám snad odhodlán ve jménu vědy zemřít, vzal s sebou na téměř jistou smrt další dva mladé lidi, kteří mu naprosto důvěřovali. A Strindbergova snoubenka čekala věrně po zbytek svého života…

Z cyklu Příběhy a záhady Arktidy, Vladimír Vojíř, 1999–2000
ilustrace a fotografie z archivu Vl. Vojíře